Search
Close this search box.

< zpět do Knihovny

Případ Jestřebí: občané různých kategorií?

V minulém týdnu informovaly Česká televize a Český rozhlas o situaci v obci Jestřebí na Českolipsku. Některým obyvatelům se nelíbí, že by se 10 občanek této obce žijících v místním ústavu Domov Sluneční dvůr mělo přestěhovat do nově postaveného dvojdomku v jiné ulici. V reportážích zazněla vyjádření, která ukazují, kolik mýtů a předsudků panuje vůči lidem s mentálním postižením a vůči jejich zapojení do běžného života společnosti.

Stěhování z jestřebského ústavu je součástí změn, kterými prochází sociální služby pro lidi s postižením: opouští se ústavní model péče a přechází se k podpoře poskytované v běžném prostředí. Důvodem je, že ústavy vyčleňují určité skupiny lidí do uzavřených, často odlehlých areálů bez běžného kontaktu s okolím.

Život lidí v ústavu je podřízen centralizovanému režimu, ve kterém se vše koncentruje na jednom místě. Pro běžný život mimo ústavy je přitom typické, že různé činnosti vykonáváme v různých časech, místech a prostředí (někde bydlíme, jinam chodíme do školy, do práce, za zábavou). Pro lidi žijící v ústavu je však každodenní realitou ztráta soukromí a nutnost sdílet prostor a čas s lidmi, které si sami nezvolili, stejně tak jako podřídit se režimu a postupům ústavu. Pro pracovníky ústavních zařízení je velmi obtížné v těchto podmínkách naplňovat individuální potřeby a dodržovat práva lidí, kteří v ústavu žijí. A rovněž plnit zákonné požadavky na začleňování a osamostatňování uživatelů sociálních služeb.

Je nutné uvést, že lidé, kteří v těchto ústavních službách žijí, se nijak neprovinili ani nejsou společensky nebezpeční, jak by se možná z jejich vyčlenění za zdi ústavů a na okraj společnosti mohlo zdát. Důvodem jejich izolace není ochrana společnosti před ohrožením. Je to důsledek přetrvávajícího odborného omylu z 19. a 20. století a segregační politiky našeho státu v uplynulých desetiletích.

Změna této situace, tzv. transformace ústavní péče, znamená, že lidé odcházejí z omezujícího ústavního prostředí a potřebnou podporu mají zajištěnu v běžných podmínkách (v bytech či rodinných domech běžné zástavby). Pokud je potřeba, vytvářejí se nové sociální služby, které poskytují asistenci, příp. bydlení.

To je případ Jestřebí. Místo ústavu pro 52 žen tu vznikne dvojdomek v běžné zástavbě, kde bude s potřebnou asistencí žít 10 žen. Ostatní se stěhují do dalších obcí na českolipsku, ústav bude uzavřen.

Obdobné kroky činí desítky ústavních zařízení v celém Česku. Tím naplňují svou povinnost, kterou jim stanoví zákony České republiky: sociální služby mají vést k sociálnímu začlenění uživatelů služeb, podporovat jejich samostatnost a dbát jejich práv.

Takové změny v životě lidí s postižením jsou spojené nejen s fungováním sociálních služeb, ale s celkovým přístupem k lidem s postižením. S tím, jaké podmínky pro život jim nabízejí jednotlivé obce.

V Jestřebí je skupina obyvatel, která protestuje proti stěhování místních žen z ústavu do nově připravovaného dvojdomku. Starosta Jestřebí Karel Schreiner se staví na jejich stranu. Argumentuje přitom, že hájí zájmy občanů Jestřebí. Je nutné uvést, že občany Jestřebí jsou i ženy žijící ve Slunečním dvoře. Mnohé z nich jistě déle, než nejeden protestující soused.

Mezi výhradami starosty obce zaznívá, že ženy ze Slunečního dvora budou „vrženy do neznámého prostředí“, na které nejsou zvyklé. Je bohužel pravda, že na běžné bydlení a prostředí zvyklé nejsou. To ani dalších zhruba 16 tisíc lidí s postižením, kteří v České republice musí žít v ústavech, protože komunitních služeb je nedostatek. Není to ovšem chyba těchto lidí, ani personálu, který aktuálně v ústavech pracuje – jiné možnosti dosud neměli.

Z odborného hlediska je třeba odmítnout, že jestřebské ženy budou kamkoli „vrženy“. Transformace ústavů obnáší důkladnou přípravu jak na straně pracovníků, tak i uživatelů služeb, rodinných příslušníků a opatrovníků. Počínaje zjišťováním jejich konkrétních potřeb a zájmů, vč. toho, kde (v jakých místech a s kým) by chtěli bydlet, až po přípravu a asistenci v konkrétních situacích, které život v běžném prostředí přináší (podporu rozhodování, hospodaření, získání práce). I po přestěhování do nové služby budou mít zajištěnou podporu odborného personálu.

Alarmující je, když se podle starosty ženy „dostávají do prostředí, které je pro ně nepřátelsky naladěné“. Starosta obce by měl usilovat o rovnocenné sousedství a vztahy v ní. Má jistě mnoho způsobů, jak občanům situaci vysvětlit. A jak zabránit tomu, aby si někteří obyvatelé mysleli, že budou určovat, kdo se k nim do ulice smí či nesmí přistěhovat; a těm druhým, že budou vytvářet „nepřátelsky naladěné“ prostředí. Tentokrát je to vůči lidem s postižením. Podle čeho si budou „vhodné sousedy“ vybírat příště?

Kromě obecného hlediska služnosti a sousedských vztahů, se kterým se takové jednání neslučuje, je tu také hledisko právní: svým postojem se obec a její občané mohou dostat do konfliktu s právními normami České republiky, které zaručují lidem s postižením rovný přístup a nediskriminační zacházení. Např. s čl. 12 a 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením nebo se zákonem o obcích (§ 2 „obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem“; § 35, „obec … pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů“).

Věříme, že obavy a výhrady obyvatel Jestřebí je možné rozptýlit poskytnutím dostatečných informací, seznámením se se situací a vzájemným respektem. A že i v Jestřebí budou moci jeho obyvatelky žít spokojený a kvalitní život s adekvátním bydlením v běžném prostředí obce.

Rádi bychom starostovi a obyvatelům obce nabídli informace o transformaci ústavní péče a o společenském postavení lidí se zdravotním postižením, a zprostředkovali diskuzi, která pomůže situaci vyřešit.

Věříme, že po důkladném seznámení se s informacemi jejich námitky pominou. Doufáme, že se i Jestřebí připojí k desítkám dalších obcí, které se na změnách sociálních služeb podílejí, ba je vítají. Jsou to změny v životě konkrétních lidí a v kvalitě jejich života. Je to obohacení společenského života obcí a také rozvoj obecní infrastruktury (dostupnosti veřejných služeb).

Je dobře, že se média takto významnému tématu věnují. Způsob, jakým o něm referují, má vliv na veřejné mínění. V reportáži České televize je jedna z obyvatelek Slunečního dvora v přímém záběru uvedena komentářem, že je „mentálně na úrovni předškolního dítěte“ a že sice zvládá péči o domácnost, ale je „potřeba, aby o ní někdo rozhodoval“. Předpokládáme, že ČT disponuje souhlasem oné dámy k uvedení těchto charakteristik. Taková vyjádření nám přijdou blízko snižování lidské důstojnosti uvedené dámy. Ovlivňují společenské vnímání práva lidí s postižením žít důstojný a běžný život, který žijeme my ostatní.

Samozřejmě i zde platí nabídka, že rádi poskytneme další informace k tomu, co obnáší transformace ústavní péče, jaké je společenské postavení lidí s postižením a jaká jsou jejich Ústavou a dalšími normami garantovaná práva.

Citované reportáže:
ČT: Jestřebí se bojí postižených žen, chce zabránit stavbě jejich domu
ČRo: Někteří lidé v Jestřebí nesouhlasí s přistěhováním mentálně postižených žen

Nejnovější čtení v naší knihovně

Tiskové zprávy a články, Nezařazené v rubrikách

Tisková zpráva z konference Můj život, moje volba, aneb Sebeurčení