Zpráva Inclusion Europe: Jak koronavirus a opatření ovlivnily práva a životy lidí v institucích

Inclusion Europe zveřejnila důležitou a podnětnou zprávu o tom, jak koronavirus a opatření realizovaná v reakci na pandemii ovlivnily práva a životy lidí s postižením. Zjištění, že diskriminace a zanedbání osob s  postižením se během pandemie zhoršily. (Politico. eu)
Velmi důležité informace pro plány obnovy, které připravují EU a národní vlády.
🔴 Zanedbání a diskriminace
Zde je něco z toho, čeho jsme byli svědky v Evropě:
▪️ Lidé s mentálním postižením umírají rychlostí 3 krát vyšší než u běžné populace v Anglii. A co další země? Zejména ty, které mají vysoký počet lidí ve velkých rezidenčních institucích?
▪️ Zdravotní péče je v jednotlivých případech odepřena. Pokusy o zavedení protokolů triage diskriminujících lidi se zdravotním postižením obecně.
▪️ Lidé v rezidenčních ′′ pečovatelských institucích ′′ odešli v izolaci. Někteří z nich jsou 6 měsíců v jednolůžkovém pokoji bez jakékoliv příležitosti opustit místnost.
▪️ Velkému množství lidí v ′′ pečovatelských institucích ′′ není poskytována zdravotní péče při diagnostice Covidu.
▪️ Úmrtnost mezi ′′ pečovatelskými institucemi ′′ se v některých zemích zdvojnásobila.
Existuje nespočet dalších případů zanedbání a diskriminace, kterým byli během pandemie vystaveni lidé s mentálním postižením a rodiny. Inclusion Europe je dokumentuje.
🔴 Není to nové zjištění, ale násobené
Důležité je myslet na to, že v těchto problémech není nic nového. Pandemie Koronavíru zintenzivnila, zvětšila, znásobila segregaci a diskriminaci lidí s postižením, se kterou se potýká již desítky let.
Celý report tady:

Neglect and discrimination. Multiplied – How Covid-19 affected the rights of people with intellectual disabilities and their families

Bod zlomu v oblasti práv osob se zdravotním postižením

European Disability Forum

Při příležitosti Mezinárodního dne osob se zdravotním postižením vzdáváme v meziskupině Evropského parlamentu pro práva osob se zdravotním postižením poctu milionům osob se zdravotním postižením žijících v Evropě, které zasáhly následky pandemie COVID-19 nejničivěji.

http://www.edf-feph.org/bod-zlomu-v-oblasti-prav-osob-se-zdravotnim-postizenim-v-evrope?fbclid=IwAR0ig6wTRyrbXO8A7drDj7mjHbJdJeLEXBT38zHIZVZPWYY3fKK3B8rX_3I

 

Jak to vidím – Monika Jelínková

Jak to vidím

Večer mi kamarádka poslala odkazy na články, které putují u nich v kraji po internetu a v místním tisku. Lidé – zastupitelé i veřejně známé osobnosti – v nich vyslovují svůj nesouhlas s plánovanou transformací zařízení, které dlouhá léta poskytuje služby lidem s postižením. Padají tam zdánlivě logické otázky typu: „Proč rušit něco, co téměř 100 let spolehlivě funguje? Co s budovou, do které se investovaly desítky miliónů? Klienti jsou tam zvyklí, přesun jinam a každá změna je pro ně náročná ….“.

Historicky je na lidi s postižením nahlíženo jako na objekty péče, kteří patří do ústavu. Tam jim je nejlépe, jsou tam odborníci, kteří se o ně postarají. Sama jsem speciální pedagog a už při studiu jsem si uvědomovala, že je to celé zaměřeno na to, co lidé s postižením neumí, nezvládnou, nedokáží, v čem jsou omezeni. A v duchu „čemu věnujeme pozornost, to roste“ se i děje. Už na praxi a následně v zaměstnání jsem byla překvapena, kolik lidí v ústavech žije, co dokáží a zvládnou. Napadalo mě, „proč jsou tu takto hromadně zavření, přece to musí jít i jinak“.

Vnímám, že široká veřejnost je stále přesvědčena o tom, že člověk s postižením patří do ústavu. Mám velkou potřebu vykřičet do světa, že lidé do ústavu nepatří. Nikdo z nás tam dobrovolně žít nechce. Proč ve 21. století obhajujeme něco, co sami pro sebe a své blízké nechceme?  Řada výzkumů dokazuje, že lidé chtějí žít doma, nikoliv v ústavu a to nejen senioři, ale i lidé s mentálním postižením, kteří v ústavech žijí často od dětství a jiný způsob života neznají
(https://adpontes.cz/je-spravne-rusit-velke-ustavy-a-domovy/).

Před usnutím děkuji za zázraky, které mám možnost denně zažívat. Setkávat se s lidmi, kteří kvetou přímo před očima, je nádherné. Jsem velmi vděčná za příležitost dělat práci, při které vnímám její užitečnost, smysluplnost a prospěšnost. Následuji hlas svého srdce, který vede mé kroky cestou transformace sociálních služeb.

Už od mala mi byla blízká rovnost všech lidí, nepochybovala jsem o ní. Nechápala jsem, když se někdo povyšoval nebo naopak ponižoval či nechal ponižovat druhými. Žiji svůj život v přesvědčení, že jsme tu proto, abychom se od sebe vzájemně učili, inspirovali se, pomáhali si a spolupodíleli se na rozvoji. Každý z nás potřebuje čas od času poradit, podpořit, nakopnout nebo k něčemu dokopat J. Ano, tak to je, jsme tu sami za sebe, ale součástí celku. Ta rozmanitost, pestrost a spektrum možností je obrovská. Dopřejme ji sobě i druhým.

Někteří z nás nedostali příležitost vyzkoušet si žít a tvořit podle svých představ. Mám na mysli lidi, kteří celoživotně žijí v ústavu. Co dlouhodobě podpíráme, to ochabuje. Spoustu „ochablých“ lidí potkávám ve službách. Stále dokola o lidech s postižením žijících v ústavech rozhodujeme. Říkáme jim, co je pro ně nejlepší, jak a s kým by měli žít. Neptáme se jich, naučili jsme je, aby se ptali oni nás, protože my to víme lépe. Nemají možnost se svobodně rozhodnout, kde a s kým budou bydlet, kdy a co budou jíst, jak a čím naplní svůj den. Nevnímají to jako ztrátu, ochuzení, omezení, neví, o co přichází, jelikož neví, že to jde i jinak, chybí jim srovnání. Jejich život organizuje a řídí někdo jiný. Každý z nás v hloubi své duše ví, co je pro něj nejlepší a nenaplněnost života vede k frustraci.

Lidé s postižením jsou lidé jako my, se svými hodnotami, emocemi, radostmi i starostmi a také s něčím, co nás všechny přesahuje. Umožněme prosím lidem s postižením, aby se mohli spolupodílet na tvorbě svého života a podpořme je v rozhodování. Bez nás to nedokážou, nemají předchozí zkušenost a neví jak a kudy.

Lidé, kteří opustili ústavní zařízení a žijí s podporou v komunitní službě, mi připomínají motýly, kteří si lezou po louce sem a tam a najednou si uvědomí, že jejich součástí jsou i křídla, o kterých mnohdy ani nevěděli a neuvědomovali si jejich přítomnost. Použijí je a vzlétnou, koukají na tu pestrost květů a nestačí se divit, o co přicházeli.

S radostí a potěšením s vámi sdílím tuhle nádhernou transformaci lidí, kterou mám tu možnost a čest pozorovat a být její součástí. Nemám na mysli transformaci budov, těm po pravdě moc nerozumím, ale transformaci lidského prožívání a rozvoje. Neřešme budovy, ty si své uplatnění časem najdou. Věnujme pozornost lidem, kteří v těch budovách žijí.

Neomezujeme lidi s postižením a tím i sebe, ale vzájemně se obohacujme.

O autorce:

Mgr. Monika Jelínková, DiS.

www.monika-jelinkova.cz

Supervizorka, lektorka a konzultantka pro rozvoj komunitních sociálních služeb.

Podporuje proces transformace a deinstituionlizace sociálních služeb v několika zařízeních napříč ČR. Podílí se na organizaci kulatých stolů a diskuzních setkání na téma transformace sociálních služeb. 10 let působila v zařízení, které poskytuje služby v duchu ucelené rehabilitace lidem s tělesným a mentálním postižením, jako speciální pedagog, sociální pracovnice, vedoucí týdenního stacionáře a chráněného bydlení.